Cesta do Chorvatska 2019: souhrn od dovolenkáře, ne novináře

Jan Polzer

Každý rok se pár týdnů před sezonou rozhoří souboj o to, který novinář napíše první článek o cestě do Chorvatska. A kdo více vystraší čtenáře. Obří pokuty, nekonečné kolony, dražší mýto, předražená pizza, chybějící obsluha v restauracích. Je toho hodně. Postřehy od stolu však v tomto článku nečekejte.

Kolikrát si říkám, kdo vlastně do toho Chorvatska jede? Kdybych měl věřit všemu, co si na začátku léta přečtu v online i tištěných médiích, tak se snad zabarikáduju doma a nevylezu. A to nemluvím o diskuzích. Podle nich to vypadá, že je Chorvatsko už totálně out a jezdí do něj jenom životní zkrachovalci a lidé bez fantazie. Každý, kdo má rozum, přece nesedá za volant, ale letí letadlem smažit se do výhně v Egyptě, Tunisku nebo někde v Asii.

Nemyslím si to. Chorvatsko má podle jakýchsi statistik (pardon, ztratil jsem zdroj) letos navštívit 900 tisíc Čechů. Že by všichni byli padlí na hlavu? Nebo je to jen pár křiklounů v diskuzích, kteří šíří moudra, ale ve skutečnosti ani nevytáhnou paty do lesa za městem?

My jsme se letos stejně jako předchozí roky nedali zastrašit apokalypsu věštícími novináři ani anonymními křiklouny a opět jsme do Chorvatska vyrazili. Mířili jsme na ostrov Krk. Cesta je stejná jako do Crikvenice, až na její úplný závěr. O tom, co zajímavého na Krku, napíšu v dalším článku.

Cesta do Chorvatska koncem června – Česko a Rakousko

Je mi jasné, že teď už vám popis stavu cesty koncem června k ničemu moc nebude. Ale snad si v něm něco najdete. Vyrazili jsme z Brna, takže bohužel vás ochudím o popis kolon na D1. Ten najdete ale v úplně každém článku na větších webech, kde se věnují tomu, jak se dostat z Prahy na hranice. Jakoby z jihu a severu Moravy nikdo necestoval. Četli jste třeba někdy popis cesty do Chorvatska z Ostravy?

Vyrazili jsme předposlední sobotu v červnu brzy ráno. Hned první zrada nás čekala u sjezdu na dálnici v Bohunicích, kdy jsem ignoroval první přeškrtnutou ceduli Bratislava. Další byla již bez oranžových přelepů a až jsem byl na sjezdu, opět byl směr na jih škrtnutý a zabarikádovaný.

Co naplat. Musel jsem po dálnici směrem na Prahu k dalšímu sjezdu. Pak se otočit, vrátit se zpátky po staré, abych se vyhnul koloně, zapamatovat si, že navzdory zvyku nemám v Brně opět sjet do té pasti na dálnici, pokračovat do centra a teprve od tama na Vídeňskou.

Další překvapení už se naštěstí nekonalo. Omezení na 20 km/h u Nových Mlýnů bylo očekávané, zdržení zde brzy ráno bylo na chvíli. Jen jsem supěl, proč se ještě nezačalo s opravou mostu. O jeho stavu se mluví už od loňska. Místo, aby se začalo něco reálně řešit, omezí se rychlost a přiveze provizorní nadstavba.

Rakousku přivedli dálnici až téměř k hranicím. Projedete jen první vesnicí (Drasenhofen) a za ní pak už šviháte po nové dálnici A5 do Vídně. Při zpáteční cestě jsem přemýšlel, proč jsou na našich hranicích cedule informující o prodeji dálničních kuponů. To je jako výsměch? Má si Rakušan koupit regulérní známku na těch pár kilometrů mezi Pohořelicema a Rajhradem, pokud pojede do Brna? Vždyť ani od Rajhradu do Brna se už nesmí jet původních 130. A v Brně, kde na Vídeňské byla 80, je nyní 60 km/h.

Cestou přes Rakouskou jsem měl dojem, že je na ní mnohem více turistů než minulé roky, kdy jsem jel v tutéž dobu. Je fakt, že nyní se rýsovalo mnohem lepší počasí. Po cestě nás nicméně zasáhlo několik prudkých slejváků.

První zastávku jsme udělali v Bad Fischau a pak průběžně na odpočivadlech ASFiNAG (obdoba našeho ŘSD). Ta mají výhodu, že mají bezplatné WC, přitom jsou čistá a udržovaná. Střídají se v dostatečně častých intervalech s většími odpočivadly s čerpacími stanicemi.

Pozor, za Vídní až směrem k hranicím byla letos celá řada menších odpočivadel uzavřena kvůli opravám. Pokud budete cítit, že potřebujete zastavit, dávejte si pozor na cedule, kde píší, jak daleko je příští odpočivadlo.

V horských úsecích mají některé pruhy na dálnici nastříkané označení IG-L. V nich je rychlost snížena na 100 km/h. Nemá to nic společného s bezpečností, ale s emisemi, na které tam kladou důraz. Není to horká novinka, ale letos jsem si pruhů všiml ve větším měřítku. Rakušané je masivně rozšiřují. A samozřejmě kontrolují rychlost radarem.

Slovinské dálnice a silnice

Pravidelně jezdíme přes Vídeň, Graz, Maribor, Lublaň, Postojnou a Rijeku. Využijeme tedy dálniční známku pro Slovinsko co nejvíce to jde, zároveň se vyhneme kolonám u mýtnic v Chorvatsku. Zejména legendárnímu zacpanému Zagreb – Lučko.

Slovinské dálnice mají mnohem horší odpočivadla, jak jste možná také zjistili. Nepořádek je znát. Ale snad všude najdete nabíječky na elektroauta. Počítejte s tím, že místa k zastavení jsou zde s mnohem delšími intervaly než v sousedním Rakousku.

Za Lublaní sjíždíme vždy na Postojnou a hraniční přechod Rupa. Mezi Pivkou a Ilirskou Bistricou loni asfaltovali povrch a jezdilo se v některých úsecích jedním pruhem. Letos zde navzdory očekávání zácpy nebyly. Zastavili jsme na odpočivadle Potok a pokračovali směrem k hranicím.

Zácpy se kupodivu netvořily ani v místech bývalých mýtnic. Přiznávám, že mi vždy lezly na nervy. Loni jsem si všiml, že je Slovinci postupně odstraňují, letos jsme projeli pár napůl zbořených, a snad dvě ještě stojící.

Pozor, pokud míříte na Istrii. Podle cedulí jsou nějaké uzavírky okolo Koperu.

Cesta po Chorvatsku

První větší zdržení bylo u hranic. Ani ne, že by snad kontroly byly tak důkladné, spíše se šoféři neuměli efektivně pohybovat v koloně. Pasem na slovinské i chorvatské straně stačilo totiž jen mávnout, ani se jej nebrali do ruky. Ale řada lidí měla problém s rozjížděním, neustálé troubení nerváků za volantem asi atmosféře taky nepřidalo. Jako kdyby v takové situaci troubení něco vyřešilo.

Totéž se opakovalo na mýtnici. Proto doporučuji: nachystejte si dopředu nějaké drobné a mějte částku přesně. Chorvati vám sice vrátí, ale zbytečně to zdržuje. Zvlášť, když někdo neumí najet tak, aby z auta dosáhl k docela vysokému okénku. Navíc vám vracejí peníze i s potvrzením a blbě se to jednou nataženou rukou ve větru chytá. Že byste platili eury a navíc větší bankovkou, to rovnou zapomeňte.

Krásná pohodlná chorvatská dálnice nás za chvíli dovedla k Rijece a konečně jsme uviděli moře. Pak ještě pár kilometrů, mýtnice na ostrov Krk, přejezd mostu a byli jsme na místě.

Zpáteční cesta a co vás může čekat

Na Krku jsme nezůstávali na místě a sjezdili jsme jeho severní část. O tom se rozepíšu v příštím článku. Nicméně co by vás mohlo potkat při cestě během prázdnin. Už při odjezdu z Krku jsme viděli dlouhé kolony u kruhového objezdu, kde se dělí cesta směrem na Crikvenici a právě Krk.

Tradičně to musela řídit policie. Na vině je asi pomalé odbavování na Krčské mýtnici, takže se tvoří kolona zasahující až do hlavní magistrály. Zdržení na necelou hodinu nás v součtu čekalo u mýtnice Rupa a hranic se Slovinskem.

Jinak byla zpáteční cesta podobná, jako ta na jih. Nevšiml jsem si větších zádrhelů. Pomíjím samozřejmě vyděšené víkendové řidiče, kteří od Mikulova brzdí provoz se šedesátkou na tachometru a volnou cestou před nimi.

Dálniční známky

V minulém článku jsem psal o cenách dálničních známek pro cestu do Chorvatska podrobněji. Rakouské koupíte bez problémů online.

Pokud jako já letos zapomenete nakoupit v předstihu a eshop vás upozorní, že platnost nastavíte nejdříve za 14 dní od nákupu, změňte si v profilu nastavení na podnikatele/firmu. Tam toto omezení není, platnost známky nastavíte třeba hned na druhý den. Jen přijdete o možnost si to rozmyslet a získat zpět peníze.

Slovinskou jsem si koupil v ABBA ještě v Brně. Nejsem si jist, zda to byl chytrý tah. Ano, nemusel jsem ji shánět na cestě a stát frontu na benzince ve Spielfeldu. Nicméně pro změnu jsem zase dlouho hledal parkování u ABBA v Brně na Lesné. Nevím, proč firma, která je hlavně o autech má pobočku v místě, kam se skoro nedá zajet, natož zaparkovat.

Především jsem však za známku v ceně 30 euro zaplatil v ABBA 900 Kč.

Cesty se nebojte

Občas mi skutečně napíše někdo, kdo se chystá do Chorvatska za volantem poprvé a je vystresovaný ze všech těch negativních článků. Opravdu se nebojte. Jasně, pokuty jsou velké. Chorvati mohou kontrolovat dokonce i to, zda nejste unavení.

Ale já jsem toho názoru, že pokud jedu podle pravidel a nikoli jako s odpuštěním hovado, není se čeho bát. Zvládal jsem to v autě bez tempomatu, zvládám to i dnes. Nastavím si, abych jel zhruba těch 130 a jsem v klidu. Nepotřebuji se řídit 180. A pak jen sleduji dopravní značení.

Taky si nedovedu představit, co bych musel provádět, aby mě Chorvati zastavili s podezřením na únavu. Jestliže bych byl v takovém stavu a třeba kličkoval, pak je jedině dobře, když mě zastaví. A dobře mi tak, že jsem nevyužil odpočivadlo.

Pojedete-li do Crikvenice nebo na Krk, tak vlastně ani nepotřebujete navigaci. Z Brna do Vídně trefíte podle cedulí. Ve Vídni jen stačí dávat pozor, abyste se řadili do pruhu na Itálii či Graz. Sledujete cedule, případně I v kroužku na asfaltu.

Z Grazu se držíte směrem na Maribor, od něj pak na Ljubljanu a Terst. Za Lublaní jen nezapomenete odbočit na Postojnou a Rijeku (slovinsky Reka). Jediná zrada může být právě v Lublani, kde je cedule na Chorvatsko a Zagreb. Já vím, že vám to nedá, ale ignorujte je.

Držte se směru na Itálii a Terst či slovinský Koper. Odbočka u Postojné a směr na Rijeku se včas přihlásí, žádný strach.

Auto vám dává svobodu

Cestu autem na dovolenou bych za letadlo ani autobus nevyměnil. Já vím, že jsou nyní trendy proti individuální dopravě. Už ten pojem. Dříve se říkalo osobní doprava, dnes individuální. Aby se zdůraznilo to negativní na ní.

Ale nemůžu si pomoci. Ať jedu do Chorvatska nebo do Holandska, volím auto. Díky němu nemusím hnít na jednom místě. Nelíbí se mi místní pláž? Zajedu si o dědinku vedle. Je škaredé počasí? Zamířím kousek za město na nějakou památku. Nějaký průšvih doma? Sednu do auta a frčím.

Nic z toho s letadlem nebo autobusem nemůžete. Do auta si navíc dáte cokoli se vám tam vejde. Nikdo nebude vážit vaše zavazadla nebo počítat množství kufrů. Kdykoli po cestě můžete odbočit a prohlédnout si, co vás zaujme. Pamatujte, že mnohdy je už sama cesta tím cílem dovolené.

Reklama